prohlídka
12. 1. 2009
Uprostřed zeleného parku stála vysoká bílá budova. Byla postavena možná v netradičním stylu. Mohla působit trochu staře, byla však bílá jako sníh. Okna měla veliké, obdélníkovité. Kolem budovy bylo slyšet jen houkání větru. Po příchodové, kamenné cestě přicházeli dvě postavy oděné v bílém. První z dvojice byl dle všeho starší i zkušenější a postupoval směrem k domu sebevědomě. Druhý z dvojice postav byl o něco menší a trochu nervóznější. Oba však postupovali rázným krokem směrem k budově. Za kratší okamžik, než by náhodný pozorovatel mohl původně hádat dorazili na vrchol schodiště k hlavním dveřím do budovy.
První z dvojice mužů uchopil klepadlo ve tvaru kříže a třikrát zaklepal. Dveře se poté začaly pomalu otvírat. Panty dveří nevydaly jediný zvuk, kterým by upozornily, že se jim tento pohyb nějak příčí. Obě postavy počkaly, až se dveře otevřou a pak vstoupily do vnitřku budovy. Místnost, v níž se ocitli vypadala vskutku obrovská. Možná ještě větší, než si jí druhý z dvojice při pohledu na budovu představoval. Nebyl zde žádný nábytek, ani obrazy, místo nich vysely na zdi jen staré, ručně psané pergameny. Na každé straně sálu jich vyselo pět. Jedinou další výzdobu zde představovaly dva veliké dřevěné kříže pověšené na zdi. Jeden byl křesťanský, bílé barvy. Jeho bělost byla přes bílou barvu zdí jasně patrná a kříž se neztrácel na bílém pozadí. Přesně proti němu byl na zdi kříž černé barvy, jehož ramena byla naopak obrácena směrem k zemi. Za každým z křížů byl výklenek se schodištěm, za bílým křížem vedlo točité schodiště nahoru, do vyšších pater budovy, za černým do nižších pater.
„Kam jdeme my?“ otázal se mladší z dvojice.
„My nejdeme po schodišti,“ přišla odpověď a ukázal naproti přes místnost, kde byly ve stěně dveře stejně bílé jako okolní stěny. Proto je mladší zprvu neviděl. Obě postavy přešly mezi několika podpůrnými sloupy až ke dveřím.
„Dnes jsme tu na pozorování sami,“ pronesl starší z dvojice, „což se moc často nestává. Proto doufám, že dnes budeš dávat pozor a něčemu se přiučíš.“
„Jistě Camaeli.“
Camael přikývl a otevřel bílé dveře. Za nimi se rozprostírala dlouhá, šedá chodba vedoucí jak doleva, tak doprava.
„Kterým směrem se chceš vydat?“ otázal se Camael.
Mladší z dvojice se na chvíli zamyslel a nakonec odpověděl „Chci se vydat vlevo.“
„Budiž tedy.“
Obě postavy šly asi dvě minuty, než narazili na první dveře. Na dveřích se slévaly barvy převážně šedé, ale i trocha bílé i černé. Ve dveřích bylo malé okénko, kterým se dalo nahlédnout dovnitř do místnosti, jinak zde chyběla klika i klíčová dírka. Camael pokynul svému doprovodu aby tak učinil. Uvnitř místnosti byla dívka, mohlo jí být tak kolem dvaceti let. Do místnosti velkým oknem prosvítalo denní světlo. Okraje okna však byly špinavé, kdyby se vyčistilo, mohlo by být v místnosti světla ještě víc. Na stěnách byly světlejší, či tmavší šedé šmouhy od podlahy až ke stropu. Mladší z dvojice se podíval pozorněji. Zadíval se na onu dívku. Hnědé, dlouhé vlasy jí padaly přes oči, takže jí nebylo vidět do obličeje. Byla hubená, ne však vyzáblá. Oblečená v černých šatech. Její stín směřoval k sloupci světla, který pronikal z venčí. Nikoli od něj, jak je obvyklé.
Čím soustředěněji se díval na stín, tím více si všímal jeho zabarvenosti. Nebyl to černý, ani šedý stín. Měl nádech červené barvy. Najednou byla vidět červená barvu v sloupu světla, v šmouhách na stěnách i v oblečení, jež měla na sobě. Na stěnách i oblečení zůstal jen náznak červené barvy, stín ale nyní vypadal, jak vykreslen krví. Světlo z venku trochu potemnělo. Šmouhy na zdech, které prve považovala postava sledující dění v místnosti za náhodné, vytvářeli siluety postav.
„Její jméno pro nás není důležité,“ pronesl Camael. „Na škole byla oblíbená, ale vybírala si jen kluky, kteří ji měli spíš jako majetek, než jako rovnoprávnou partnerku. Kluky, kteří nebyli ve třídě v její partě, odmítala. Aby se vyrovnala své partě, zkoušela všechno co oni, aby sobě i jim dokázala, že není malá holka. Nyní se ohlíží za svým životem a přemýšlí, jestli se neměla chovat jinak, neboť jí vztahy víc ubližovaly, než přinášely něco dobrého. Ona je však přesvědčena, že bez vztahu nedokáže žít plnohodnotný život, proto se stále vrhá do dalších vztahů a stále si ubližuje. Přitom, většinou nevědomky, ubližuje i těm, co jí mají rádi.“
Dívka v místnosti se podívala na sloup světla přicházející z venku. v jejích očích se zablýskla naděje, pak jí však výraz v obličeji opět přikryly její vlasy.
Camael vyrazil pomalým krokem dál do chodby. Jeho druh, než ho následoval, se podíval nad dveře, kde bylo na hliněné tabulce napsáno „XVIII.“ Teprve poté vyrazil za Camaelem. Po několika minutách dorazili k dalším dveřím. Jejich barva byla o poznání temnější, než dveře předešlé. Bílé zde byly jen dvě šmouhy, zbytek dveří byl temně šedý a pár černých čar. Nade dveřmi nebyla hliněná tabulka ani jiné označení. Camael opět pokynul, aby se jeho společník podíval do vnitř.
Stěny pokoje byly vymalovány všemi možnými barvami. Uprostřed pokoje se v kontrastu s barevností vznášel černý opar, z něhož vedly řetězy přikované ke stěnám pokoje. Pokoj neměl žádné okna. Kolem oparu se procházel kluk s lehkým úsměvem na tváři a prohlížel si barvy na stěnách. Došel ke stěně a podíval se na modrou kaňku barvy připomínající čtyřlístek. Zařinčely řetězy vedoucí do oparu černé mlhy na druhé straně pokoje. Jejich chrastění kluka ani v nejmenším neznepokojovalo. Opar se trochu rozvířil a poodhalil vysokou postavu skrytou uvnitř oparu. Objevila se postava vysokého muže, ale temný opar ho zase skryl. Kluk přecházek kolem stěny a díval se na barevné kaňky na stěně. Ne na kaňky, na okraje barevných skvrn. Ty byly sytější než střed barevných skvrn, uvědomil si přihlížející. Řetězy začaly opět řinčet a vyplnily svým hlukem celý pokoj. Jediná klukova reakce byla zastavení se na místě a svěšení úsměvu.
„Tenhle kluk je takový přátelský, všimni si jak působí na okolí.“ Camaelova věta se vztahovala ke stěnám. „On sám by potřeboval pomocnou ruku občas. Ta však přijde málokdy. Přesto mu však pomáhá držet jeho vztek v přiměřených mezích.“
„A ten spoutaný muž co je s ním v místnosti?“
„Myslel jsem, že ti to dojde. To jest jeho vztek. Stále získává větší a větší sílu. Pokud se neobjeví další řetězy, vytrhne se ze spoutání a ovládne ho. Sám ho stvořil, ale ovládat ho sám nedokáže.“
„A to mu nemůžeme pomoct?“
„Od toho tu nejsme, jsme tu jen na pozorování. Teprve až se sem dostane, můžeme s ním něco provést, zatím zde vidíš jen...“
„Jeho obraz. Ano, já vím Camaeli.“
„Můžeme dál?“
Menší z obou postav jen mlčky přikývla a obě postavy se vydaly dál do chodby. Opět trvalo několik minut, než došli k dalším dveřím. Tyhle dveře byly skoro černé. Jen v místech, kde by normálně byla klika nebo klíčová dírka, byly bílé.
Uvnitř téměř černé místnosti se u zdi krčila malá dívenka. Byla oděna v bílé róbě. V okolní temnotě zářila jako hvězda na noční obloze. Dokonce i osvětlovala podlahu pod sebou a část stěny. Stíny v její blízkosti se jemně pohybovaly. Vypadaly jako postavy, co se nad ní sklání. Některé stíny postav byly světlejší, občas probleskl nějaký stín bílé barvy, ten však byl rychle pohlcen ostatními stíny. Dívka pevně svírala kolena a mezi nimi měla schovanou hlavu. Možná brečela, ale žádné vzlyky nebylo slyšet, místnost vyplňoval jen tichý šepot mnoha hlasů.
Jako obvykle začal Camael mluvit: „Její narození plánované nebylo. Vyrůstala bez otce. Za to slýchá posměch spolužáků. Ještě dlouho bude. Její matka neunesla odchod svého manžela a začala doma pít. Přesto se snaží o dcerku dobře postarat. Bohužel si nenašla kamarády a ještě dlouho nenajde. Bude věřit v přirozenou lidskou laskavost, což jí pomůže přečkat dětství, jak se pak rozhodne, to už nevím. Buď bude dál věřit a nebude šťastná, nebo si vpustí temnotu do duše a bude šťastná. Je příliš brzo hádat, kterou cestou se vydá.“
Camael chvíli počkal a když se přesvědčil, že jeho společník nijak nebude odpovídat, vyrazil dále chodbou. Netrvalo dlouho a jeho společník promluvil.
„A to jim opravdu nemůžeme pomoci?“
„Nejsme tu, abychom jim pomáhali. Jen ve velmi výjimečných případech. Doba je však taková a my to musíme respektovat.“
„Ale co například ta dívka, kterou jsem teď viděl? Co když si...“
„Vybere temnotu? Ano, předpokládám to, je to mnohem snazší. Taky se mi to příliš nelíbí, ale musíme respektovat pravidla.“
To byl argument, proti kterému se nedalo nic říct. Mezi tím se ocitli u další místnosti. Nade dveřmi byla prázdná hliníková tabulka. Dveře byly pouze v různých odstínech šedé. Ani bílá, ani černá. V okýnku byl vidět mladý muž, teprve nedávno překročil hranici dvaceti let věku. Byl oblečen v tmavém tmavošedém obleku. Zdál se poměrně spokojený, mnohem víc, než lidé v ostatních místnostech. Na podlaze byla vrstva vody. Asi na bříško prstu hluboká. Muž si jí vůbec nevšímal. Stěna, na kterou se díval, byla zbarvena žlutou, zelenou a červenou barvo. Barvy dohromady tvořili obraz vzdáleně připomínající květinu. Za ním byly barvy na zdi velice pobledlé. Dokonce na několika místech byly rány zobrazující jizvy. Z nich občas vytekla kapka vody aby se přidala k těm mnoha na podlaze.
„Zatím co budu mluvit se prosím pozorně dívej. Je tomu již několik let, co byl zamilován. Jeho dívka ho však podvedla s jiným. O půl roku později si našel jinou známost. Dopadlo to však stejně, jako jeho první známost. Tak jako kluk došel k závěru, že je zbytečná snažit se být ve vztahu čestný, že mu to stejnak nic nepřináší a začal se chovat nevázaně. Nesmíš zapomínat, jaký vliv má na vývoj charakteru okolí. Kdyby se k tomuto muži chovalo okolí jen o trochu lépe, byl by z něj docela jiný člověk. Na to nesmíš zapomínat, až budeš soudit.“
Chvíli bylo ticho, pak se ozval zvuk ne nepodobný prasknutí skla. V místnosti se zastavil čas. Kruhy vody vířené vody se zastavili na cestě mezi tmavými botami a stěnou, muž, leč se doposud příliš nehýbal, se nyní nehýbal vůbec. Ani nedýchal. Všechny barvy v místnosti začali blednout, dokud z nich nebyly jen odstíny šedé.
„Dál už půjdeš sám, sejdeme se venku. Já si s ním půjdu promluvit,“ pronesl Camael.
„Co se stalo?“
„Právě ho srazilo auto. Na místě byl mrtev. Proto si s ním už můžu promluvit.“
„Ještě poslední otázku, dostanou se sem všichni?“
Camael se na chvíli zamyslel. „Ne, všichni ne. Ale ty, kteří se nedostanou sem soudí jiní.“ Po těchto slovech Camael otevřel dveře a vstoupil do místnosti. Hliněná tabulka nade dveřmi byla rozbitá.
Dál tedy chodbou šel mladší sám. Hlavou se mu honila spousta otázek, na které se bál sám odpovědět. Byl tak zamyšlen, až málem přešel další místnost. První, co si zkontroloval byla tabulka. Tyto dveře tabulku měli. Bylo na nich napsáno „III.“ Tři dny tedy, zamyslela se postava, a poté si prohlédla dveře. Přes bílé dveře vedla jediná silná černá čára. Pohled do místnosti mnoho napověděl. Stěny byly na vrchu místnosti tmavě šedé a směrem k podlaze se zesvětlovaly. Uprostřed místnosti stál mladý kluk, sedmnáct let. Byl v místnosti bos, na sobě měl jen volné světlé kalhoty a tričko s krátkým rukávem stejné barvy. Díval se nepřítomně na stěnu, kde vysel obraz dívky. Jeho stín byl nejtmavší z celé místnosti. Dokonce nebyl na podlaze, ale stál za ním vzpřímeně. Jednou rukou ho stín hladil po vlasech, druhou mu držel levé zápěstí, kde se na předloktí tvořila jemná rudá ranka. Kluk stál téměř nehnutě, jen vnímal hlazení po vlasech. Občas se blízko něho zhmotnila nějaká postava, občas pozdravila, někdy poděkovala a šla dál vlastní cestou. Kluk se vždy krátce usmál a pak znovu nasadil nepřítomný výraz.
Pozorující jen přemýšlel a zpracovával obraz, který viděl před sebou. Ten kluk v životě pomohl několika lidem, nyní by sám potřeboval pomoct, trápí se kvůli dívce. Lidé kterým pomohl mu jsou vděční, ale jeho samotného nevidí, jaký je. Již nějakou dobu přemýšlí o sebevraždě, což učiní za tři dny. Hluboko v sobě cítil, že má pravdu. Nebyl tak dobrý, jako Camael, ten by jistě řekl mnohem víc a přesněji. Musí se ještě hodně učit. Například neví proč se trápí kvůli dívce, Důvodů může být mnohem víc než jen rozchod.
Po delším pozorování se rozhodl jít dál. Tady nic nezmůže. A i kdyby, nesmí. Cestou k dalším dveřím přemýšlel, jak by mohl pomoci. Nic ho však nenapadlo.
Další dveře opět neměly hliněnou tabulku. Dveře byly tmavošedé s mnoha světlejšími skvrnami. Ty připomínaly nápisy. Vnitřek vypadal vskutku zajímavě. Uvnitř stál muž, kolem něj byla na dosah ruky vzdálená cihlová zeď vystavěná tak do výše pasu. Stěny pokoje byly vybarveny v barvách šedé a světle modré. Muž měl na sobě výraznější barvy, byl oblečen v zelené. Zrovna si polohlasně pročítal nějakou knížku. Jeho rty pronášely:
„Já se tě tedy ptám,
‘lásko, co si myslet mám?’
‘Že jsem dat i prokletí,’
odpověděl kdosi v zápětí.
Zajímavá báseň, proč je ale okolí tak chladné?
Kolem zdi se po podlaze blížily ke stěně různé nádechy barev. Zeď však žádnou dál nepropustila.
Aha, tak takhle to tedy je. Sám si postavil zeď vůči ostatním. Ale proč? Vždyť si tím sám ubližuje. Je to zajímavá duše, ale okolí se straní...
Ještě chvíli přemýšlel, pak se vydal pomalu pryč. Dnes viděl již tolik, kolik potřeboval. V uvítací místnosti si prohlédl oba kříže, které zde visely. Jak tedy mám určit, kdo patří ke kterému?
„Na to přijdeš časem sám.“ Odpověď přišla od Camaela. Ten stál u vchodových dveří.
„Doufám, že jsi se něčemu přiučil,“ pokračoval.
Jediná odpověď která přišla byla přikývnutí. Cestou ven Camael pokračoval v poučování. „Je velice obtížné někoho někam zařadit. Jak jsi viděl, v každé místnosti je obraz duše jednoho člověka a jeho otisk do duší jiných lidí. Až zemřou, můžeme je soudit. Do té jsou jen pod dohledem. Nezapomeň, kým jsi.“
Obě postavy roztáhly svá bělostná křídla, která je vzápětí odnesla v dál.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář