temná krajina
Temná krajina
Blížila se půlnoc. Obloha byla pokryta vrstvou mraků skrze které nepronikal ani paprsek měsíčního svitu. Krajinou se rozlehlo táhlé psí zavytí. Ozvěna nesla ozvěnu téhle pochmurné písně velice daleko. Nedolehla však skoro k žádným uším. Zavytí se ozvalo znovu, nyní ještě úpěnlivěji, než prve. Jako by mraky vyslyšely nevyřčenou prosbu a udělaly ve svém nebeském povlaku trhlinu, skrze kterou proniklo na zem několik paprsků.
Proti noční obloze se začala rýsovat stavení dávno opuštěné vsi. Mezi chatrčemi se mihl černý stín psa. Vypadal, jako by ho světlo luny odehnalo se schovat. Světlo pomalu odhalovalo i nedaleký les a kopec za vsí. Z lesa vycházela postava téměř splývající s černou tmou. Kráčela pomalu a beze spěchu. Zvedl se jemný vítr. Větřík měl sotva sílu pohrát si s dlouhým pláštěm. Neodvál však kápy z hlavy pocestného.
Jeden krok střídal druhý. Snad pocestný věděl, kam má jít. Možná se jen procházel mdle osvětlenou noční krajinou. Nijak však nespěchal. Jak se blížila postava k vesnici, míjela opadaný strom. Zastavila se, aby si strom prohlédla a zavzpomínala. Téměř živě viděla prohánějící se děti za úsvitu slunce. Kluci co škádlili holčičky. Dvě malé holčičky co se houpaly na jednoduché houpačce. Kluci lezoucí po větvích stromů. Všude kolem zelená tráva a květiny. Zpěv ptáků oslavující život. Vzpomínku přetrhl zvuk namáhaného lana. Houpačka na stromku se dnes v noci houpala sama. Jediný, kdo si s ní hrál byl vítr. Ten neměl nic na práci. Nemohl ohýbat stébla trávy, neb tu žádné již nezbyly. Nemohl se prohánět v korunách stromů, navzdory ročnímu období byl strom bez listí. Stejně jako les. Jen holé pahýly stromů připomínající, že i zde byl kdysi život.
Dnes zde zůstal jen vítr. Smutný a osamělý, jako strom na cestě.
Pocestný zvedl hlavu k nebi a při té příležitosti se odrazilo měsíční světlo od jeho vlhkých očí. Ty však ihned skryl stín kápě. Kroky postavy směřovaly směrem k opuštěné vesnici. Čím víc se blížila první stavení, tím na ně byl žalostnější pohled. Dřevěné stěny byly prohnilé, okna vytlučená. Vše pokrývala plíseň. Na některých domech byla ještě zázrakem střecha. Jinde již čas dokonal, co hniloba začala. Stavení mohla držet jen silou vůle. Cestu pokrývalo velké množství kamenů. Snad to dříve bývala cesta.
Pocestný se na hranici vesnice opět zastavil. Vítr se zvedl a nyní shodil kápy z hlavy postavy. Měsíční světlo osvítilo dlouhé hnědé vlnité vlasy končící kdesi hluboko pod vrchní vrstvou oblečení. Mladá krásná dívčí tvář byla stažena do smutné masky. Oči barvy měsíčního stříbra začaly ronit malé slzy. Ty se dlouho držely v očích, poté se oddělily a začaly stékat po tvářích. Přetekly přes kraje úst až k bradě. Zde se chvíli držely, dokud se nespojily a nepadly na zem. Ve stejné chvíli vše opět pohltili vzpomínky.
Děti běhající po ulicích. Trhovci prodávající své výrobky a vyvolávající, že právě ty jejich jsou lepší než konkurence. Dívka u kašny máchající špinavé prádlo. Komíny plné kouře líně se převalujícího přes jasné slunce. Ozval se štěkot psa. Malé bílé štěňátko štěkalo na holčičku a radostně vrtělo ocáskem. Holčička se ke štěňátku sklonila a jemně ho políbila na čumáček. Pejsek radostně zaštěkal a začal běhat kolem holčičky. Měl oči bílé, jako svou srst. Přesto nebyl slepý. Holčička se za ním otáčela v kruhu, obličej jí však zakrývaly dlouhé hnědé vlásky. Pejsek se najednou zastavil a obrátil své sněhově bílé oči na pocestnou. Ve stejné chvíli tak učinila i malá holčička. Všichni tři na sebe dlouho hleděli stříbřitýma očima. Pak vše začalo blednout. Hlasy se vytrácet. Domky pomalu chátrat. Vše se vrátilo do nynějšího stavu. Rozpadlá opuštěná vesnice. Ženě se na tvářích odrážely dvě slzami vytvořené potůčky.
Vítr si začal novou pocestnou prohlížet. Byl zde sám tak dlouho. Jemně jí hladil po vlasech, jako by se bál, aby jí nevyděsil, avšak vytrvale. Poletoval kolem tajemné pocestné, až začal zdvihat prach ze země na dosah od ní. Dívka se rozhlédla stříbrnýma očima a vyrazila směrem ke kašně. Ještě před několika lety zde proudila čistá voda. Dnes byl na dně kašny jen šedý písek.
Nocí se proneslo zavrčení. Dívka se nezalekla, i když poznala, že je věnováno právě jí, nezvané návštěvnici. Ona zde bývala doma. Otočila se aby viděla, s kým má tu čest. Ze stínů bývalého hostince pomalu vyšel černý pes a upíral své oči na nezvaného vetřelce. Jeho srst byla černá jako uhel a na svém majiteli sotva držela. Cenil zuby a vrčel, dívka se jen sehla na jedno koleno a upřeně se dívala do psých očí. Do těch očí, jež byly tolik podobné těm jejím.
Krajinou přelétl stín, jak mrak na okamžik zakryl měsíc. Stíny se prohloubily. Jen dva páry očí na sebe stále stejně intenzivně hleděly. Stíny zahalily vše, jen ty dva páry očí svítily jako dva páry hvězd za jasné noci. Vrčení pomalu ustalo. Psí oči se pomalu přibližovaly k druhému páru. Jak mrak pomalu odcházel, zvuk naplnilo jemné kňučení. Konečně vše bylo opět osvíceno jemným slunečním světlem.
Pes olizoval své dávné přítelkyni tvář. Ta ho jemně drbala pod bradou. Konečně se opět setkaly. Oba se za tu dlouhou dobu změnili. Dívka si dovolila jemný úsměv. Oči se jí opět začaly lesknout od slz. Vstala, aby si toho její dávný přítel nevšiml. Raději odvrátila svůj zrak směrem ke kopci za rozpadlou vesnicí. Vysoký kopec připomínal v krajině jakýsi monument.
Dívka vyrazila po rozpadlé cestě směrem ke kopci. Pes se ohlédl směrem k lesu a poté poslušně vyrazil za svou paní. Odešli z vesnice již bez jediného ohlédnutí a šli ke kopci. Dívka mírně zrychlila, snad se nemohla dočkat, až tam konečně dorazí. Ani jeden z pocestných se za dobu, co opustili vesnici na sebe nepodívali, ani se neohlédli.
Na úpatí kopce začínala kamenná cesta. Žádný z pocestných tomu nevěnoval pozornost a pokračovali dál, dokud nedorazili ke staré rezavé bráně. Místo, kam se chtěli dostat bylo obestavěno silným železným plotem. Dívka se chytla mříží, ty se však ani nepohnuly. Ohlédla se naposledy za siluetou vesnice. Po bělostné tváři začaly stékat slané slzy. Dokonce i psí oči, nyní směřující stejným směrem jako oči dívky, se začaly víc lesknout. A jak slzy dopadly na zem, vše opět pohltili vzpomínky.
Byl krásný letní den. Z vesnice bylo až sem slyšet veselí. Děti běhající po celé vesnici. Uprostřed vsi taneční zábava. Zvířata pasoucí se na louce. Nikdo si dnes nechtěl dělat starosti, dnes se slavilo. Směrem od lesa se zvedl vítr. Nejdřív s sebou přivál jen několik listů. Po chvíli se na jeho peřejích nesl černý stín. Pomalu prošel lesem a jak se blížil, stromy ztrácely své listí. Stín se snesl na cestu a pokračoval po ní, jako plíživý had. Strom u cesty, kde si hrály děti, začal ztrácet listí. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Stín se obtočil kolem stromu i kolem dětí, jež si zde hrály.
Dotkl se dívky na houpačce a ta zmizela. Dívka, co jí houpala nyní strkala ručkami do vzduchu. Nevšimla si zmizení její kamarádky, stále si s ní hrála a houpala s ní, jako by tam byla stále. Houpačka se houpala a začala stárnout.
Stín se vplížil do korun stromů, kde kluci volali na děvčata a objal je. Kluci také zmizeli. Stále bylo slyšet jejich volání. Pomalu však sláblo. Stín narostl a rozdělil se. Jeden stín se vydal směrem k pasoucímu se dobytku, druhý se pomalu snesl na zem a kroužil kolem dětí.
Dívka pletoucí věneček z květin se dívala za kluky i děvčaty. Snad jim trochu záviděla. Připadala si sama. Kluci na ní nevolali, děvčata si s ní nehrála. Místo nich se k ní blížil stín. Dívala se přímo na něj a pletla věneček. Před tím, než zmizela se jí na tváři objevil úsměv.
Druhý stín dorazil k dobytku a pomalu pohlcoval jedno zvíře za druhým. Nikdy si žádné nevšimlo, když některé zmizelo. Stínů bylo nyní víc. Obklíčily vesnici a propadly se do trávy aby nebyly vidět, byly tu však stále. Kolem vesnice již nebyl nikdo, jen vítr pohrávající si se stébly trávy. A z vesnice se stále ozývala hudba a veselí.
Jedno z děvčat tančící v kruhu zmizelo stejně, jako děti hrající si u stromu, nebo zvířata na louce. Všichni tančili dál. V kruhu byla mezera, tanečníkům však nevadila. Děvčata stojící po stranách stále držely ruce tak, jako by tančili s již neexistující dívkou. Některé domy začaly pomalu chátrat. Lidé mizet. A lidé tančili. Až vše pohltil stín a zbyl jen vítr v pusté krajině.
Vše opět pohltila tma, jak se dívka podívala na to, co zbylo z vesnice. Ozval se skřípavý zvuk. Dívka se otočila a viděla pootevřenou vstupní bránu. Zatlačila na ní a vešla. Zvuk naplnilo mnoho hlasů připomínající podzimní vítr. A jako vítr i umlkly. Dívka se ocitla mezi spoustou náhrobků. Došla k prvnímu a četla. Přátelství s Aničkou. Odcestovala daleko v pěti letech. Nevzpomínala si.
Na dalším náhrobku bylo vyryto Pavel – první láska. Vybral si jinou. 14.rok. Dívka si na Pavla vzpomněla mnohem lépe, než na Aničku. V pěti letech, to je moc dávno. Ale táborový románek, na to se nezapomíná. Zvláště pak, byla-li to první láska.
Dívka šla dál a četla Terezka. Vždy jsem ti pomáhala, ale odešla jsi v patnácti, když jsem potřebovala pomoct já.
Zatím na všech, které si přečetla, byly jména lidí, které znala a kteří jí odešli ze života. Dokonce zde bylo i několik malých pomníků. Na jednom z nich bylo napsáno Honzo, nepobyl jsi v mém životě dlouho, dlouho jsi mi však ukazoval cestu.
Stříbrnooká dvojice se procházela po hřbitově a četla si náhrobky. Vždy vzpomínala. Měsíční světlo ozařovalo i několik trsů trávy rašící z hřbitovní zeminy. Dívka se rozhodla, že již zavzpomínala dost a vydala se dál k vrchu kopce, dál na hřbitov. Měsíční světlo ozářilo další plot. Byl stejný jako ten lemující hřbitov. Brána se rozevřela sama. Dívka prošla branou a v tu chvíli se zvedl silný vítr. Zdálo se, jako by neměl ani na dívku ani na psa žádný vliv. Ozvala se rána, jak se brána prudce zavřela. Vítr si s sebou odnesl i dívčin plášť. Nyní byla vidět ve stříbrném světle její silueta. Štíhlá dívka, sotva dospělá. Její vlasy, nyní konečně neskryté před větrem, jí spadaly až do půli zad.
Zde byly náhrobky jiné, větší, ale bylo jich mnohem méně. A trávy zde rostlo víc. Dvojice došla k prvnímu a četla: Ryzí pravdomluvnost. Dobrovolně odešla poté, co všichni daly najevo, že je jim lhostejná.
Měsíční světlo nyní zesílilo. Dívka zvedla hlavu a uviděla měsíc. Nyní ho neskrýval žádný mrak. Vše se ponořilo do stříbřitého oparu, jak měsíc v plné síle osvítil zvedající se mlhu. Ozvalo se táhlé zavytí. Dívka sklonila hlavu a přešla k dalšímu náhrobku.
Klekla k němu a četla polohlasně jeho epitaf: Láska. Po nesčetných zklamáních ti přeji, abys odpočívala v pokoji. Snad se jednou vrátíš. Dívka vstala a procházela se hřbitovem. Byla zde poprvé, přesto cítila jakési spojení s tímto místem. Jako by zde byla celý život. Začala se rozpomínat na náhrobky a jejich epitafy. Nyní je již nemusela číst. Věděla, kde je co napsáno.
Vzpomínala na malý náhrobek na kraji hřbitova, na kterém bylo napsáno Důvěra v přátelství s Zuzkou po nesčetných karambolech prohrála svůj život. I na velký po její levé ruce Pouto s matkou přetrháno s pupeční šňůrou a již nikdy nenavázáno. Jen uprostřed hřbitova stála malá kaplička. Na tu si nevzpomínala.
Ozval se úder zvonu. Nesl se celou krajinou a než vybledl, následoval další. Dívka se podívala na svého psího přítele. Poprvé od jejich setkání u kašny. Na obou tvářích byla vidět úleva. Jejich putování je konečně u konce. S posledním dvanáctým úderem vykročili bok po boku do kaple. Dveře byly otevřeny. Ani jeden nevěnovali pozornost nápisu nade dveřmi hlásající zde spočívá tvá duše a prošli dovnitř.
Při vstupu z dívky zmizel její černý šat a pes dostal zpět svou bílou hebkou srst. Došli až ke kamenné rakvi uprostřed místnosti. Byla otevřená. Lehli si dovnitř v pevném přátelském obětí a usnuli. Zde, mezi náhrobky byl konečně klid. Již zde žádné náhrobky nepřibudou. Rakev se pomalu zavírala. Již budou na hřbitově jen sami v pevném obětí. Hroby venku jsou prázdné, pro ty není nutno truchlit. Je možno se jen radovat ze svobody a nekonečného přátelství, které skýtala tato kaple. Víko zapadlo.
A venku si v měsíčním světle hrál vítr s černým pláštěm. Již nebyl sám.